(Ne)Pohádková

Čas se nezastavil a máme opět Štědrý den. Někteří na poslední chvíli dohánějí celý rok, přípravy vrcholí. Převládá již sváteční nálada. Stejně jako vloni i letos s dětmi pojedeme na večer k rodině přítelkyně do Berouna. Zdůrazňuji - pojedeme.

...

Blížila se 18. hodina a my se vydali na cestu.

Na silnicích žádný provoz. Po sněhu ani památky. Karlovarskou "dálnici" k Velké Dobré Fábie zvládá levou zadní a v poklidu odbočuji. 

Shora šmíruje měsíc. Aby nahradil, co příroda nenadělila, pokryl krajinu stříbrným rounem. Jedním slovem - pohádka.

Projíždním Valdek. V oknech září stromečky a nasávám atmosféru jaká je pouze jednou za rok. Unesen projíždím bez zpomalení náves, kde normálně hlídám tachometr.

Jak se tak za jízdy kochám, druhé já mi šeptá: "Není právě tahle chvíle, cestou do pekel?"

Potlačuji podvědomí. Co se múže stát o pohádkovém Štědrém večeru.

ZATÁČKA!! Tady někde už musí být ta zatáčka.

Blesklo mi, že jsem před levotočivou zatáčkou, kterou nemám rád od první chvíle, kdy jsem ji projel. Poslední dobou raději jezdím přes Braškov. Z dálnice nemá však smysl zajíždět na Velkou Dobrou a pak do Kyšic přes Braškov. Silnice je v pohodě, tak jaképak obavy.

Instikntivně šlapu na brzdu. 

Zatáčka se nezadržitelně blíží.

Silnice je mokrá, ne zcela čistá a tak se kloužu - do naručí mrchy, která na mne několik let číhá.

Přesto se zdá, že v prostisvahu vše zvládnu. Netuším, že přede mnou leží betonový sloup.

Jak se blížím, nabývá obrovských rozměrů.

Strhávám volant doleva a jdu do smyku. Cítím jak pravým bokem narážím na monolit a po pár metrech stojím.

Ze šoku mne probírá syn, který se s leknutím probudil. Dcera vedle mne nestačila říct ani B.

Prohodím s dětmi pár uklidňujících vět a rozhoduji se pokračovat v cestě dál. Venku je tma, stejně bych nic neviděl.

Startuji motor. Klidně přede a ani po prvních metrech nemám pocit změn jízdních vlastností. Hned za zatáčkou míjím protijednoucí vozidlo. Uvědomuji si, že ta mrcha mne přesto nedostala.

Jsa poučen a vystrašen, zbytek cesty je ze mne nejpozornější šofér. Jen si nadávám do blbců a odhaduji na kolik mne příjde oprava kastle.

Přijíždím do Berouna. Bez problémů nacházím volné místo na parkovišti.  Vypínám motor a v očekávání nejhoršího vystupuji.

Nevěřím očím a povolávám na pomoc děti.

Nikde ani šrábnutí.

Pozvednu hlavu k obloze, posetou hvězdami, zda nezahlédnu Ježíška. 

Je čas dárků a my právě dostali první. Ježíšku, děkujeme.

Poučení?

Ne každá pohádka musí končit pohádkově.

Přeji Vám, pokud musíte, šťastné konce cest a pohodové Vánoční chvíle.