Bejky - 14. Narušitel

Georg, alias kníže Radomysl, jde přivítat hosta. S Bohoušem Křivanem se neviděl zhruba 15 let. Tím větší je jeho překvapení, že jej vidí po boku sympatické redaktorky z TV1, která kameru neodloží a neodloží.

„Jarmilko, zde ti představuji člověka, kterému vděčím za svůj život. Rád tě vidím, Bóďo,“ představuje Georg přítele manželce. Vidno, že radost ze setkání je i na druhé straně. Rovněž se přivítá s paní redaktorkou Poláčkovou, která konečně přestala pracovat.

„O záchraně života Bohouš nemluvil,“ probouzí se opět k životu profesionální novinářka. „Prozraďte, kníže, něco blíže. Veřejnost se ráda dozví o hrdinských činech jejich idolu.“

„Rád, mám jednu malou podmínku.“

„Sem s ní.“

„Nebudete mne oslovovat kníže.“

„Chápejte, nemohu si dovolit, s ohledem na majestát, familiérní oslovení.“

„Fajn, vyřídíme na obědě. Spěcháte? Určitě máte oba hlad.“

„Něco jsme slupli včera kolem půlnoci, když se Maruška vrátila z reportáže. Trávím dovču na boudě u Slapské přehrady,“ vysvětluje Bohouš.

„Jde se do Šatlavy. Doprovodíš nás, Jarmilko?“

„Velice ráda manžílku.“

„Nechci být nezdvořilý, zde hosty zavíráte?“

„Divíš se, Bohoušku? Jiný kraj, jiný mrav. Kromě nacpaného panděra tě nic bolet nebude,“ vysvětluje redaktorka.

„Moment, asi mi něco uniklo. Vy dva se znáte nějak blíže? Ty už, Bóďo, nebydlíš v Sedlčanech?“ vysílá udivené pohledy Georg.

„Promiňte, můj manžel poslední dny nestíhá a nevnímá blízké. Sami jste viděli, stará se o populaci národa a nevidí při tom na metr od sebe.“

„Neříkejte, že ony dvojice šly do lesa za účelem si …“ dochází redaktorce.

„Jo, dělat děti, aby národ vzkvétal. Navíc za úplatu. Když jsem chtěla taky, odbyl mne. To si budu pamatovat. “

„Ne, nevěřím, že by Georg někoho podplácel. Že to není pravda, Georgu,“ zastává se přítele Bohouš.

„Přehánějí. Jen nemohu dopustit, aby se mi lidi dřeli hladoví. Nic víc, nic míň.“

To již přicházejí k Šatlavě. Venku je plno obsazených stolů. Jak bývá zvykem, ozývá se hymna – Song Bejků v podání neúnavného mistra Káji. Hosté s úctou povstali.

Kde páchne hnůj,

tam v Bejkově mám dům.

Kde hora šumí,

tam v Bejkově mám stůl.

Kde pivo teče,

tam, bejci, nejsem vůl.

Náhle se ozvou tři výstřely.

Kolem knížete se okamžitě vytvořil neprodyšný kordón z těl členů gardy. Odkud se vzali nikdo neví. Další skupinka vytvořila kruhovou obranu.

Nepohne se ani lísteček. Jen paní redaktorka opět drtí kameru a snímá nečekané drama.

„Už ho mají, můžeme si dát pohov,“ ozve se jeden z členů gardy.

Během minutky trojice mužů eskortuje postavu, která má hlavu zahalenou v kuse hadru. Ruce svázány za zády, na sobě má mysliveckou uniformu.

„Zde je jeho zbraň, Výsosti. Ještě je teplá,“ předává do rukou knížete kulovnici, jeden z členů gardy.

„Sundejte mu ty hadry z hlavy,“ nařizuje kníže.

„Pavel Vlk,“ zahučí mezi lidmi. Pavel je exmanžel doktorky Vlkové. Doktor práv, ještě nedávno úspěšný. Po rozvodu se zavřel v domě po rodičích na samotě u skal.

„Vy jste střílel?“

„Ano, je to moje povinnost.“

„Na koho jste střílel?“

„Na nikoho, jenom na psa.“

„Jaký jste měl důvod?“

„Byl jsem na šoulačce a zaútočil na mne.“

Ze směru, odkud přivedli Vlka, se ozval děsivý ženský řev.

„To je Božka. Že ten hajzl postřelil bývalou ženu,“ ozvalo se od stolů. Skupinka žen, v doprovodu jednoho či dvou chlapů, vyrazila na pomoc.

„Jestli jsi udělal něco Božce, slibuji ti, že dnes jsi viděl slunce naposled,“ cedí skrz zuby kníže.

„Střílel jsem jenom na psa. Co šílíte, lidi.“

Během chvilky je jasno. Chlapi přinesli statného německého ovčáka. Nejevil již žádné známky života.

„Hajzl mizerný, zabil mi Bena. Pusťte mne, vyškrábu mu oči, mizerovi.“ Tři muži mají co dělat, aby udrželi doktorku Vlkovou, která není k utišení.

„Její pes štve v honitbě zvěř. Napadl mne a musel jsem jej skolit.“

„Lže. Lže ten mizera, mizernej. Ben byl ode mne na deset metrů. Víc ani cenťák. Nikdy nikomu neublížil. Jen dělal v zahradě svou práci. Byli jsme na procházce a ten šmejd na nás čekal.“

„Můžete mi, pane Vlk, říct v jaké honitbě jste byl na šoulačce?“ pokračuje ve výslechu kníže.

„No přece jako vždycky. Mezi potokem a lesem.“

„Kdo vám dal ono právo na honitbu?“

„Kdo? Přece myslivci, chodíme tam vždycky.“

„Vy jste střílel na území mého knížectví. Porušil jste hrubě mé vlastnictví. Dále. Pokud si pamatuji, ani myslivci nesmějí střílet na služební rasy.“

„Přece na mne útočil. K sebeobraně mohu zbraň použít.“

„Výsosti, podívejte se,“ jeden z gardistů se sklání nad psem, „rána prošla bokem psa. Jiný zásah nemá.“

„Vida, odkdy pes útočí bokem?“

„Vždyť jsem vám říkal, že štval srnu.“

„Moment, říkal jste, že na vás útočil a teď zase něco jiného. Vy si ze mne děláte srandu, člověče. Uvědomujete si, s kým mluvíte?“

„Víte co, já vám nebudu nic vysvětlovat. Pusťte mne, nebo zavolám policii a uvidíte. Na vaši šaškárnu nejsem zvědav.“

„Srazte jej k zemi, až vyryje čumákem strouhu, než se vrátím. Pojďte, půjdeme se poradit co s ním,“ nařídil kníže a v doprovodu vstoupil do Šatlavy.

Porada trvala přibližně dvacet minut.

„Obviněný, postavte se.“

Ten, již bez sebevědomí, se ledabyle zvedá. Před ním stojí kníže v rudém plášti a korunou na hlavě.

„Z titulu své moci vynáším rozsudek a dávám vám na vybranou. První je výprask padesáti ran holí. Přijímáte?“

„To mne můžete rovnou pověsit. Ne. Odmítám jakýkoliv trest.“

„Dobře. Je to vaše vůle. Tímto vám odebírám všechny střelné zbraně, které máte v držení. Dále, uhradíte poškozené následující: Zakoupení štěněte německého ovčáka. Všechny náklady na stravu, zdravotní zabezpečení a výcvik do doby než vykoná první zkoušku.“

„Pěkné a co když neuhradím. Co se mnou uděláte. Stejně si budu stěžovat na vás ve Štrasburku.“

„Nejsme v Česku. Pokud nebudete platit, zabavíme vám veškerý majetek včetně účtů. Již nyní je máte zablokovány. Navíc máte zákaz převodu či prodeje všech nemovitostí. Tímto nabývá rozsudek platnosti a není proti němu odvolání. Pusťte jej.“

Kníže domluvil a vrátil se do Šatlavy.

-------------------------------- <Pokračování příště>

Patnáctá část vyjde v úterý 22.prosince ve stejnou dobu.