. .
Stejná louka,
stejný hlas.
V očích má oheň,
blankytný jas.
„Podívej, kvetou zvonky.
Utrhneš mi jeden?“
Opět jsem pohlédl
ztratil dech.
Je ještě krásnější
než v tajných snech.
Rád splním, krásko,
každé přání.
Chci tě v náručí,
čas na poznání.
„Náš čas
jsou motýlí křídla.
Zvonkohru milují,
tam je má síla.“
V očích písek, v duši zmatek
nikde, nikde žádná z kytek.
„Oči vidí pouze barvu.
Klamou, čekej zradu.
Zvony horké srdce mají,
je to zde i v jiném kraji.“
Cítím teplo někde v dáli
jsou tam – na vrcholku skály.
Skálu jsem dobyl,
zvonky našel.
V hlavě mi duní
neznámý tón.
Na vrcholu leží,
leží zvon.
„Nech vše ležet, vrať se zpět.
to co tam vidíš, nespasí svět!!“
Přála sis zvony, máš je mít.
Velký bude, bude znít.
„Chtěla jsem zvonky
lehounce zacinkat…
Motýl je plachý,
šel již spát.
Nech být, prosím, Blaníku zvon.
Přivolá, přivolá hrom.“
Zablýsklo se, zahřmělo.
Zachvěly se stráně,
šumí bor.
Z hory se ozývá
rytířů chór.
Já jsem ten, kdo skálu rve.
Očima tavím, tavím zem.
Mé nohy jsou kopyty koní.
Má hruď, brnění chrabrých.
Nad hlavou třímám ohnivé meče.
Tak rád bych jel do krvavé řeže.
Skála se zavřela.
Zem potemněla.
Dusot koní ztrácí se v dáli.
Brnění hlavu stále víc pálí.
Ohnivé meče planou z tvých očí.
Vidím je nad sebou, slzy mě smáčí.
„Podívej, kvetou zvonky.
Utrhneš mi jeden…“
