Jsem patrně jediný kdo přežil "Konec světa". Pokud je tato skutečnost někomu k smíchu, mé svědectví si může přečíst ve stejnojmenném dokumentu. Pohled jsem upřel k vrcholům vzdálených hor. Tam byla naposled spatřena Sněžná žena. Mé jméno je Adam.
http://lubomirfiser.blog.idnes.cz/c/97566/Konec-sveta.html
Vrcholky hor nebyly tak vysoké, jak jsem se bál. Obavy, zda sněžná žena žije, ano.
Nenašel jsem jedinou pentličku, kterou si tak ráda vázala bujnou hřívu. Jedinou stopu budící naději.
Mám strach, že byla pohlcena civilizaci a zahynula v nekonečnu internetu.
Kazí se počasí, vrátím se později.
Zklamán mířím zpět do údolí.
Uhodilo. Asi jsem pohoršil Peruna nebo snad Radegasta? Kdo se v nich má vyznat.
Znova. Těsně vedle, do nedaleké jedle. Nejsem dobrý bleskosvod.
„Vaůů,“ zahalekal jsem směrem k vrcholům. Jsem poslední žijící chlap na planetě a strašit se nedám.
Začalo pršet.
Drobné kapky vystřídal tropický lijavec.
Z hor se ozývá dunění podobné dusotu valícího se stáda stejků.
Blíží se.
Rozhlížím se kam zašít své tělo. Poblíž se válí obrovský vak. Jen tak tak po něm stihnu máchnout rukou a ocitám se v divoké vřavě.
Už nás unáší.
Vak se nafoukl jako rejnok. Stavím se na nohy a začínám surfovat, jak jsem byl na síti zvyklý.
Divokým tobogánem se řítíme dolů do údolí. Teprve, když prokličkujeme mezi špicemi nějakého města s tisícovkou věží, se rozhlédnu kolem.
Žádná voda.
Žádná kapalina.
Jsem unášen změtí informací.
Pochopil jsem.
Někde nahoře se provalil kanál.
Pokud to někdo (?) nezarazí, hrozí potopa.
Přívalová vlna je nemilosrdná.
Likviduje všechny informace, které zbyly.
Registry již neexistujících pacientů. Katastrální mapy. Jízdní řády všech neřádů. Zahnívající rodná čísla. Data nenarozených dětí i samotné úřady.
Beru vše, na co dosáhnu a plním plavidlo. Zachraňuji data zaniklé civilizace.
Náhle mne něco praští do hlavy.
Láhev.
Ne z plastu. Vyrobena z prvku, bez kterého minulý svět nemohl ukládat informace - z křemíku. V době, kdy byla ona láhev vyrobena, se surovině říkalo sklo. Bylo vše přetaveno do moderních strojů.
V láhvi je psaní: „SOS – volá Sněžná paní.“
Promiňte, zapomněl jsem vám sdělit. Mé plavidlo nese název ARCHA.
Vztyčují digitální plachtu a měním kurz – zpět k vrcholům nad nekonečnou plochou znehodnocených dat.
Váš Adam Noe.
