Huťáci -1.Křtiny 2/2

Muhu vstoupil do záře reflektoru. Natáhl krk, náruživě nasál vůni připraveného pohoštění. Chce na dlouhých nohách udělat krok, ale zavadí sněžnicí o drn. Zavrávorá a pád ustane poklekem na pravé koleno. Důstojnost je ta tam!

Snad i nedaleký les propuká nekontrolovanému záchvatu smíchu. 

„Vzácný Muhu, nabyl jsi úžasné podoby,“ lichotí Pepík. „Jen nám není jasné, nač potřebuješ na hlavě plechovou skořápku?“

Muhu se zastaví v polovině pohybu a pohlédne na drzouna. Nadechuje se, že zahartusí a prokleje celý lidský rod. Zarazí se. Mávne kebečkou ve vzduchu a ...

Nic.

Jen jako, když parní mašina vypustí poslední páru, vypustí Muhu poslední zlostná slova: „Dyby ste, vy Janci, tady tolik nedupali, nepadala by mi na hlavu v jeskyni skála.“

Naštěstí vůně dlabance má větší magickou moc, než je touha Muhu prskat kolem sebe oheň. Že umí, pamatuje moc dobře hospoda na Dolní Černé Studnici. Shořela do posledního trámu.

„Fůj, to že je pěnivý mok!“ zařve Muhu, když prvně smočí rty v korbelu.

Už, už, že pivo vylije. 

Žízeň je větší!

Lokne si podruhé – již jen něco nesrozumitelně zabrblá.

Třetí doušek – labužnicky otírá knír. Druhou rukou bere kus masa a s chutí se zakusuje. Pohledem stále šmejdí očima po stole. Co hledá?

„Kde je má oblíbená borůvková mazanice!“ zahučí plnou hubou.

„Vážený a ctěný Muhu, pane Jizerských hor, račte si vzpomenout, jak jste vloni v létě spustil obrovské krupobití. Všechny borůvky se najednou odkutálely neznámo kam. Na nás nezbyla jediná borůvka. Dokonce ani čučorietka, jak říká váš ctihodný pobratim, Svišť z Kamzíkovy Lehoty v Tatrách,“ vysvětluje trpělivě paní Milena.

„Kušuj, babo. Se ví, že si vzpomínáme. Všechny poslušně docupitaly ke mně do jeskyně. Všechny! Rozumíš! Jen jsem vás zkoušel, jestli vám nějaká nezbyla. Čím budu v létě barvit na modro oblohu. Porád na mně nadáváte a neustále proklínáte. Nevíte co byste chtěli. Tuhle jsem slyšel jednoho mladýho, jak v posteli šeptá ženušce: ‚Přinesu Ti modré z nebe.‘ Když jsem mu na stole nechal hrníček ze zásob, všechny je snědl. Sám! ... Nu což, kde máte ta telata?“ rozhlíží se Muhu kolem sebe.

„Ó, vzácný pane, nevím co s Vámi vyjednal můj nezdárný manžel. Nekřtíme krávy, ale štěňata,“ opravuje paní Milena.

„Vždyť je to jedno. Mají čtyři nohy? Mají. Hlavně, že je psina. Sem s nimi.“

„Tady jsme,“ vyskočí Pepino a za ním další kluci. Štěňatům se v náručích přestává líbit. Hrabou mrskají se a naříkají.

„To jste vy ta štěňata,“ přezíravě pohlíží ze své výšky na kluky. „Představoval jsem si je hezčí.“

„Ne, ne,“ volají kluci jeden přes druhého a smíchem se nemohou už udržet. „Mimina jsou tady,“ vyzdvihují v rukách zmítající se klubíčka.

„Pojď blíž, ať na ně vidím,“ ukazuje na nejbližšího Pepina. „Jak se jmenuje?“

„Celin, je to fenka,“ říká kurážně Pepino.

„Já, pán všeho tvorstva na horách Jizerských, ti čubinko, dávám jméno Celin,“ obřadně pronese Muhu. Opře kebečku o stůl, namočí prsty do korbele piva a skropí jím štěně. „Co má umět nejvíc?“

„Kousat a trhat.“

„Dobrá, staň se. Jen si je vyzkoušíme.“ Nastaví prst před čumák štěněte.

To se na něj vrhne.

„Konečně něco nového.“

Chňap!  Drží a drží.

„Nepustím!  Nepustím!!“

„Jau!“ zařve Muhu. „Dobrý? Kouše nebo ne?“

„Vůbec ne,“ vybuchne smíchy Pepino. Bafne stěně a utíká do bezpečné vzdálenosti. 

Ke stolku přichází Jirka, zatím co Muhu si cucá v ústech pošramocený ukazováček.

„Taky mám fenku a jmenuje Cintie,“ oznamuje Jirka. Jen tak tak potlačuje smích.

„Tak legrace! Srandičky! Uvidíme!“ zlověstně pronese Muhu a pokračuje: „Já, pán hor Jizerských ti čubinko dávám jméno Cintie. Z moci své, mi svěřenou Krakonošem, ti do vínku věnuji rychlost,“ významně se odmlčí a Jirkovi přikáže: „Teď jí postav na zem a pusť.“

Štěně bylo konečně volné. Od kotců se ozvalo krátké zaštěkání.

„Jů, máma volá,“ pomyslí si a už pádí za jejím hlasem, cestou necestou.

Jirka chvíli nechápe co se děje. Štěně se sotva únavou drží na nohou, ale upaluje jako o život.

„Kdo bude rychlejší. Kmotr nebo kmotřenec,“ popiíchne Muhu zkoprnělého Jirku, který konečně startuje za uprchlíkem. Až na druhý pokus, za bujarého veselí, nešťastníka v kotrmelcích zadrží.

„Pavle,“ volá Muhu na Pavla sledujícího běžecký souboj.

Pavel se otočí a pohotově hlásí: „Vaše Veličenstvo, můj pejsek se jmenuje Conan a bude bojovník. Nikoho se nelekne. Ani tebe.“

„No, to se mi líbí. Nýčko bylo strašidlo povýšeno na krále.“ Důležitě zakašle a pokračuje: „Já, z milosti Pavlovy, král hor Jizerských...“

Muhu se zarazí. Má strach.

„Doufám, že neposlouchá Krakonoš. Někdo by mohl žalovat.“ Opatrně, pomalounku  se rozhlédne a upřeným pohledem se zastaví na skupince přátel v altánku. 

„Raději znovu. Já, pokorný pán na horách Jizerských ti dávám jméno bohatýra, Conan. Dokaž, že jsi hoden toho jména.“ Muhu postříká štěně kapkami piva. Skloní se k němu, v Pavlově náruči, a vykulí na ně oči.

Štěně se narovná. Upřeně se podívá na bubáka. Opře se zadními tlapkami o Pavlovy ruce a vyrazí – cíl nos. Trefa a jaká!! Muhu sice uskočil, ale pozdě. Drobné zoubky konají své.

„Ještě jedna potvora mne rafne,“ se smíchem vyhrožuje Muhu „ ... slibuji, kousnu taky“ a přísně se podívá na Leoše. „Ty chceš taky kousala?“

„Sím, nechci,“ odpovídá vzorný žáček Leoš. „Já bych radši, kdyby měl váš nos.“

„Máš chuť se posmívat, červíčku,“ zvýší hlas Muhu a hledá kebečku, kterou potrestá odvážlivce.

„To bych si nedovolil, pane. Líbilo se mi, jak jste šel, po čuchu, za tou flákotou masa,“ ukazuje Leoš na nakousnutou kýtu uzeného.

„Hmmm, to je jiná. Chceš čmuchala. Jo?“

„Ano prosím.“

„Jméno?“

„Czarli.“

Muhu naposled smočí prsty v pivu a s padajícími kapkami křtí již značně unavené štěně.   „ ... ... nechť tě čumáček nikdy nezklame,“ končí a přikazuje Leošovi: „Postav je na stůl a drž. Až řeknu, pusť.“ Odtrhne kousek uzeného masa z kýty. Namaluje jím pomyslnou čáru, stopu, na stole a skryje ho pod pravou dlaní. Do levé vezme malinkatý zbytek. Chvíli krouží před čumáčkem a položí jej před psa. Prázdnou levou dlaní bouchne na druhý konec stolu.

„Teď ho pusť!“

Štěně nejdříve slupne nabídnutou svačinku. Pralinka. Má už pořádný hlad. Dvakrát, třikrát kolem sebe začmuchá. Přiloží čenich ke stolu a jede. Přesně po namalované stopě až k ruce zakrývající zbytek masa. Nezaváhá – ani vteřinku. Do skvělé dobroty se zakousne.

Děsivý řev!!! 

Altán se třese pod salvou smíchu.

Naštěstí Muhu neplní před chvíli pronesené hrozby. Vezme něžně pejska do rukou a obejde stůl k Leošovi. Volnou rukou požádá o klid.

„Doslechlo se nám, že zde přítomný kmotr Leoš má v neděli narozeniny. Leoši, vše nejlepší. Tady máš od všech strašidel, která jsou právě přítomna, dárek,“ potřese Leošovi pravicí a vkládá mu do náruče štěně.

Zatímco Leoš nechápe co se děje, Muhu se loučí.

„Bylo nám krásně, mezi vámi. Čas pokročil a máme ještě další povinnosti. Jak jste si jistě všimli, má nová podoba je univerzální. Líbit se budu ženám,“ praví basem a hladí knír, „i švarným hochům,“ natáhne se přes stůl pro kebečku, vypne bujnou hruď a za velkých ovací odchází směrem k chalupě. 

„Tak, kluci, šup štěňata k mamině do kotce. Už je z toho celá vyjevená,“ pobízí paní Milena a košík podává Pepinovi.

Jen Leoš se nemůže odloučit od dárku. Oči mu září štěstím. Má svého psa. To je přece něco.

„Ještě zůstane dva, tři týdny u mámy než půjde do svého kotce,“ popohání kluky paní Milena. Nasype do misek žrádlo a zavírá kotec.

„Jé, mami, kde se tu bereš,“ zvolá překvapeně Pavel, když vidí svou matku, která dorazila později.

„Slyšela jsem jaké jsi vybral pěkné jméno,“ pochválí syna.

„A viděla jsi, jak byl statečný?“

„No, viděla,“ zamrká očima paní Jana  a vítá se s přáteli.

„Ahoj Jani,“ volá na kamarádku Milena. „Viděla jsi křtiny?“

„Čau. Viděla, viděla. Kluci byli skvělí a Standa se překonával.“

Do prázdného koše Milena, s pomocí Jany, naskládá zbytky potravy pro Muhu. Obsah korbele stačí ledabyle vyprázdnit její manžel a společně s Bohoušem nesou stůl pod altán.

„Ještě zhasni světlo, Pepo! – Kam  jdeš? Babička udělala gulášek,“ překvapeně podává Milena Vítovi ruku na rozloučenou.

„Promiň, musím. Za chvíli přijede domů Zdenda a doma nikdo. Manželka má službu v děcáku. Kluk bude mít hlad jako vlčák. Pozdravuj Standu, byl dokonalý,“ omlouvá se Víťa.

„Pojď alespoň na jedno. Narazím soudek,“ láme přítele Pepík.

„Nemůžu, opravdu nemůžu, Pepo. Dík. Až někdy příště. Kluci , Jani, mějte se, dobrou,“  loučí se Víťa a spěchá do tmy.  

„Tak kluci, Bohouši, Miloši s Janou taky. Nikam mi neutíkejte. V chalupě je připraveno něco na zub a na spláchnutí,“ hlídá zbývající hosty Milena. Hned ve dveřích se všichni nadšeně zdraví se Standou Červeným, hrdinou dnešního večera, mladším bratrem Pepíka. Roli Muhu zahrál na jedničku.

„Ani se nezouvejte a běžte se posadit ke stolu,“ zve Standa hosty do velké místnosti. Kolem masivního dubového stolu jsou na zdech vystaveny myslivecké trofeje. Na rozdíl od Pepy, Standa úspěšně navázal na mysliveckou tradici rodiny.

„Jen mi Stando vysvětli, jak jsi dokázal plížit se pod celtou se sněžnicemi. Navíc, které ti při chůzi padaly z nohou,“ ptá se nechápavě Miloš, když se s Janou a ostatními usadil za stolem.

„Neměl jsem je na sobě. Byly připraveny až pod světlem.“ vysvětluje s úsměvem Standa. „Blbě jsem si je nazul. Málem jsem se natáhl.“

„Chceš říct, že jste si Pepou nic dopředu nepřipravovali a všechno byla improvizace,“ nevěřícně kroutí hlavou Bohouš.

„Ani slovíčko.“

„Už se to nese. Nejdříve dostanou kluci. Jistě vyhládli stejně jako štěňata,“ přináší talíře s voňavým gulášem Milena, společně s babičkou Červenou. „Chleba si vemte z ošatek, lžíce máte na stole. Ještě vám přinesu minerálky na zapití. Nenechte se pobízet.“

„Hlavně jim neříkej, že nám včera pošel pes,“ ozve se Pepa, který nese orosené půllitry s pivem.

„Co to meleš,“ okřikne syna babička Červená. „Nevěřte mu. Maso jsem dnes přinesla od řezníka. Jen jsem přidala kousek divočáka.“

„Já bych proti psímu gulášku nic neměl,“ klidně pronese Miloš. Dostane do žeber šťouchanec od ženy.

„Koukám, že nejsi o nic lepší než náš Pepa,“ vyčítavě se podívá na Miloše babička. „Podívej se co jsi způsobil,“ ukazuje na Jirku, který smíchy vyprskl guláš do talíře.

„Tak už přestaňte. Jste jako malí kluci,“ říká paní Milena, „vemte si příklad tady z Bohouše.

“Bohouš se významně rozhlédne, jako že je vzorňák. Chytí se za břicho, lehce škytne a z břicha se ozve: „Haf, haf .“

Celý stůl se otřásá smíchem. Bohouš se tváří, že za nic nemůže.

Babička rezignuje. Mávne utěrkou a jde raději do kuchyně.

„Pst, “ varuje Pavel.

„Raději jezte nebo skutečně se tady nějaký pes objeví a zbaští vám výborný, skvělý gulášek,“ snaží se uklidnit kluky Bohouš. Nahlas chválí guláš, aby jej bylo slyšet až v kuchyni. Neradi by si babičku pohněvali.

„Kluci říkali, že v neděli začínáte trénovat na trávě,“ otočí se Bohouš na Miloše.

„Snad počasí vydrží. Pět kluků zdrhlo, včetně gólmana. Chápeš? Pět.“

„Ber to, Mildo, z lepší strany. Šanci dostanou mladí kluci.“

„Jediný o kom mám jasno je Rosička. Další vyberu po nominačních zápasech. Za čtrnáct dní se hraje první kolo – doma,“ končí úvahu trenér.

Jirka Rosička, spolužák Leoše a Pepina je i horkým kandidátem na kapitána.

„Pavel říkal, že ho chtějí koupit do Sparty,“ s plnými ústy drmolí Pepino.

„Jen se ptali. Na velký přestup je času dost. Má talent, ale musí ještě něco ukázat. Spíš bych chápal, kdyby šel do Liberce nebo Jablonce. Praha je daleko.“

„Kluci, dojezte, půjdeme,“ komanduje Bohouš synátory.

„Kam spěcháš, učitelskej. Jen se v klidu napapejte, chlapci. Tatínkové mají stejně plné sklenice. Uteče vám dnes něco,“ diví se Pepík.

Kluci pochopitelně horlivě kroutí hlavami. Domů se nechce nikomu.

„Teto, kdy si brácha bude moci vzít Czarliho,“ volá Jirka.

„Copak nepamatuješ, v kolika týdnech dávám štěňata novým majitelům. To bys, jako můj občasný pomocník, už mohl vědět. Ne?“

„Já myslel, že když už má kotec...“

„ ... si jej s Leošem vezmeš hned. Nespěchej. U maminy je mu ještě dobře. Bratrovi jsem už vysvětlila, že pohrát si s ním můžete kdykoliv. Dostane klíč od zadní branky, aby jste zbytečně nedráždili ostatní psy.“

„Nechci být za kluka nevděčný, ale nepřepískli jste to se štěnětem? Moc dobře vím, od vás, kolik takový pes koštuje.“

„Říká ten pravej,“ pokyvuje hlavou Pepík. „Udělá celou elektroinštalaci i s automatikou zavírání kotců a za práci nevezme  ani kačku.“

„Navíc. Leoš celou dobu makal s tebou a neslyšela jsem jediný náznak odporu. Pepino si může z Leoše vzít příklad,“ přitakává Milena.

Na podobný argument nezbylo Bohoušovi nic než mlčet. Pochvala syna těší.

„Jestli chceš, odvedu kluky domů. Vy chlapi si můžete ještě pokecat, ale kluci musí ráno do školy,“ nabízí se Jana Bohoušovi a dává pokyn klukům k odchodu.

„Miluš, dobrou! Dík za hezké odpoledne. Pepo, Stando taky,“ postupně se loučí Jana i s babičkou. Manželovi dá pusu, jen mlaskla.

„Dlouho tady neseďte,“ vysloví spíš jako prosbu.

„Pořádně se umýt a dohlídni Leoši zda má Jirka všechno na zítřek připraveno. Zadání jsi z internetu stáhl Jirko?“ starostlivě udílí poslední pokyny Bohouš.

„Hned jak jsem přišel ze školy. Jeník bude koukat, jaké jsem dostal za příklady z matiky,“ holedbá se nejmladší Křivan.

„Pro tebe pan učitel Jeník, jasný,“ ostře napomíná Bohouš syna.

„Jo…“

„Moc děkuji za dárek,“ loučí se poslední Leoš.