Huťáci -1.Křtiny 1/2

Z Huťské návsi vedou cesty nahoru i dolů. K lesu, směrem ke hřebenu Černé Studnice, jediná. Ta vpravo je slepá a končí v louce. Musíme na druhou stranu. Tam, kam právě zahnula skupinka domorodců. Tři dospělí a tři kluci. Bohouš Křivan se syny Leošem a Jirkou. Miloš Dusil se synem Pavlem. Posledním dospělákem je Víťa Hrouda. Cesta se nad sokolovnou točí jako had a po chvíli míjí chalupu s velkou zahradou. Jsou očekávání. Naproti přichází Pepík Červený. Dunivým hlasem se obrací do stavení: „Mámo, schovej husu. Hosti jdou.“ Všem přátelsky podá mohutnou pravici. Kluci, v rámci běžných norem, zasyčí bolestí a zamíří přímo ke psím kotcům.

Paní domu, Milena, má vyhlášenou chovatelskou stanici německých ovčáků. Jedna z fen před časem porodila pět krásných štěňátek. Tři kluky a dvě  holčičky. Nejvyšší čas jim dát jména. Jednoho pejska si vybral a pojmenoval majitel psa, který pokrýval fenu.

„Každé štěně má mít svého kmotra,“ tvrdí paní Milena. Tak se křty staly milou tradicí, na které rodina Červených zve přátele a známé.  

„Kde máme čtvrtého kmotra?“ Paní Milena hledá pohledem Zdeňka Hroudu. Bývá pravidlem, že povinností kmotrů připadnou dětem.

„Ještě se nevrátil ze závodů,“ informuje Jirka a rozhlíží se, kde jsou štěňátka.

„Tady je nenajdeš. Musíme do altánu. Jsou už pěkně živá a zvědavá. Uvidíš. Budou se ti líbit,“ slibuje Milena a vede hosty vlevo k dřevěnému přístřešku. Zprava, z kotců, se ozývá hlasitý štěkot. Velké bílé zuby budí respekt.

Na dlouhém stole, mezi lavicemi pod altánem, je velký prádelní koš. Čtyři psí čumáčky zvědavě pokukují na příchozí. Nad nimi důležitě bdí Pepino. Pepino je postavou celý tatínek a ani matku nezapře. Způsobně podá na pozdrav ruku dospělým i kamarádům. U kluků si neodpustí malou šaškárničku.

„Budeš čtvrtým kmotrem, Pepino,“ hlasem, který nepřipouští námitek, přerušuje bujarost syna Milena. „Zdeněk se ještě nevrátil ze závodů.“

„Jasan a budu si moci jedno štěně nechat?“

„Tobě nestačí Brutus a další psi? Kolikrát tě musím prosit, abys mi pomohl s krmením.  Jirka a Leoš jsou jiní šikulové. Třeba by si jedno vzali,“ řekne a po očku mrkne na Bohouše.

„Boudu mu postavíme uprostřed obýváku nebo děcáku. Naučíme ho chodit na záchod. Žrádlo ať si uvaří sám v kuchyni.  Zamítá se!“

„Jo! Jo! Tatí! Prosím! Tatínečku,“ s úpěnlivými pohledy střídavě na otce a na Milenu, dorážejí Leoš s Jirkou.

„Heleď Bóďo. Máme jeden kotec volný. Klidně tam může být. S krmením žádný problém. Jirka i Leoš Mileně mnohokrát pomáhali. My jinak, než granulemi, psy taky nekrmíme a podívej se. Nic jim nechybí. Je ovšem na tobě, jestli chceš vyvařovat ledvinky nebo jatýrka,“ přesvědčuje kamaráda Pepa.

„Kluci mnohokrát viděli, jak se s psy pracuje. Náš mladej pomůže s chovem i výcvikem. Už se ti pochlubil, že před týdnem vyhráli s Brutem pohár na Smržovce?“

„Tatínku. Tatínečku, prosím. V neděli má Leoš narozky,“ chytá se příležitosti Jirka. Dojemné, jak přeje bratříčkovi dárek.

„To přece nejde, kluci.“

„Vem to tak, Bóďo. Jsi na návštěvě. Máme tě rádi. Tím spíš musíš poslouchat. Jasný,“ vysvětluje Pepík.

Bohouš ztrácí argumenty.

„Kluci!“ volá paní Milena. „Postavte se sem do čtverce a na zem doprostřed vyklopíme štěňátka, ... ták ... ať si sama vyberou kmotra.“

„Škoda, že jsem nevzal foťák,“ povzdechne Leoš. „Jedno už jde ke mně. Pojď malej, pojď,“ láká k sobě nejkurážnější a nejvíc zvědavé štěně.

Postupně si ke každému chlapci našlo cestu, za velkého nadšení, jedno ze štěňat. Vůbec si nevšimli, že Bohouš vytáhl z kapsy digitál a v paprscích zapadajícího slunce bere jeden záběr za druhým.

„Ke komu si přišly čubinky,“ ptá se paní Milena a hned obhlíží štěňata.

„Já jí mám,“ hlásí Pepino a nejistě se přidává i Jirka.

„Šikula,“ pochválí Jirku paní Milena. „Tady jsem vám připravila seznam, ze kterého můžete vybrat vhodná jména.  

„Můžu vybrat i jiné jméno,“ ptá se Pavel.

„Proč ne, když se bude hodit.“

„To jsem na tebe zvědav,“ bručí Miloš.

„Conan…“

„Výborně, dobrý,“ ozývá se z několika hrdel. I Miloš se spokojeně usměje, třebaže chvilku pochyboval.

„Super, to se ti povedlo,“ chválí Milena. „Jméno bojovníka se pro vlčáka hodí. Má už někdo další?“

„Líbí se mi Cintie,“ hlásí Jirka.

„Celin,“ nenechá se zahanbit Pepino.

„Dobře a co Leoš. Vidím, že se nemůžeš rozhodnout.“

„Pěkné jméno je Cesar i Czarli. Čtu to správně: Čárlí,“ váhavě říká Leoš.

„Zkus si na psa zavolat. Co ti bude znít lépe.“

„Pak je to jasný. Czarli.“

„Dobrá volba. Můžeme zahájit křtiny, Pepo?“ 

Slunce zapadlo a začalo se šeřit. Pepa rozsvítil reflektor. Až nyní si hosté všimli připraveného stolu mezi altánem a křovím u zadního vchodu. Na stole stojí tuplák piva, kýta uzeného a patrně silně uleželé olomoucké syrečky. Závan větru přináší typickou vůni.

„Všichni se otočíme směrem k vrchu Muchov. Kluci zůstanou se štěňaty dole a všichni poklekneme. Dospělí na lavici. Budete dělat a říkat všechno po mně. Jasný,“ nařizuje velký Pepa. „Pokud dole v Huti šel někdo spát se slepicemi, rychle je vzbudíme.“  

„Muhů, Muhů,“ zvolá táhle plným hlasem a zvedne obě ruce k již temnému nebi

       „Muhů, Muhů,“ přidávají se ostatní.  

Kluci přidržují neposedná štěňata, řev se jim vůbec, ale vůbec, nelíbí. 

„Muhů, pane Jizerských hor.“

      „Muhů, pane Jizerských hor,“ nese se sborově. 

„Muhů, velký duchu nad vším živým i mrtvým.“

      „Muhů, velký duchu nad vším živým i mrtvým.“ 

„Vaůůů, vaůůů,“ přidávají se  psi v kotcích,  „... vaůůů!“  

„Ty, který dáváš i bereš život zdejší."

     „Ty, který dáváš i bereš život zdejší.“

„Velký a spravedlivý Muhů, přijď mezi nás.“

      „Velký a spravedlivý Muhů, přijď mezi nás.“

„Laskavý a štědrý Muhů, podaruj maličké naši fenky.“

     „Laskavý a štědrý Muhů, podaruj maličké naši fenky.“  

„... ať jsou silné a rychlé.“

     „... ať jsou silné a rychlé.“ 

„... ať mají pevný chrup a dobrý čuch.“

     „... ať mají pevný chrup a dobrý čuch.“

„...a věrně miluji svého pána a smečku svou.“

     „...a věrně miluji svého pána a smečku svou.“ 

„Stačí. Budu vyjednávat sám. Jen skloňte pokorně hlavy k zemi nebo bude zle.“ spěšně přikazuje Pepa. Sám se skloní a pozoruje vzdálené křovisko.

Něco se tam pohnulo!

Něco malého a přibližuje se ke stolku!

Ne malého! Ono to roste a roste...

Nemá hlavu ani nohy!

Ne, nohy asi má!

Už se Něco dostalo do světla reflektoru.

Záhadná nestvůra se šourá blíž a blíž ke stolku.

Přehozený temný plášť překrývá neurčitou postavu.

„Kdo mne volá, kdo mne ruší ze zimního spánku,“ ozývá se strašný chraplavý hlas z pod pláště.

„Ó milostivý pane a vládce Muhu. Já, Jožka od Červené Bačkory, jsem si dovolil využít tvé dobroty.“

„Čeho si žádáš, lidský červe od Červené Bačkory.“

„Tuhle, než jsi ulehl k zimnímu spánku, jsem tě v krčmě počastoval pěnivým mokem. Na oplátku jsi mi slíbil, že pokřtíš mým sličným dámám jejich mláďata.

„Dobře si pamatuji na svůj slib, Červená Bačko; ... á .... čuchám ... čuchám ...čmuch, čmuch, že jsi neskrblil. Připravil mi dlouhý doušek. Voňavý kousek – krmi vydatnou.“

Po těch slovech Muhu odhodil plášť. Narovnal kosti a vyrostl snad až do mraků.

Diváci vyprskli smíchem.

Podle legendy, ducha a pána Jizerských hor Muhu, vyčarovali společně Krakonoš s Rampušákem, vládcem Orlických hor. Muhu není člověk, ani vodník nebo lesní mužík. Tak je psáno v pergamenech.

Muhu, který právě odhodil plášť, nebo spíš starou maskovací vojenskou celtu, není navíc ani muž, ani žena!

Na hlavě starý cylindr a na něm naraženou hornickou helmu se zapnutou svítilnou. Místo vlasů z pod cylindru čouhá koudel. Okolo očí namalovány velké modré kruhy a na tvářích obrovské červené ruměnce. Pod nosem se skví velikananánský knír – nespíš dar kozáckého atamana. Z pootevřených úst cení na lid černé zuby. Kolem krku se svíjí a pohupuje, snad živý, gumový had. Ještě níž, roztrhanou kazajku, napínají obrovská ženská prsa. Od pasu dolů visí těžká pracovní zástěra, kterou používali mačkáři skla. Pod zástěrou kraťasy s různou délkou nohavic. Nohy obuty do napůl rozpadlých pohorek. Na lýtka navléknuty červenozelené fotbalově štulpny s chrániči.

Chůzi, pána vod a lesů, omezují velké proutěné sněžnice, které se silou vůle drží odpadávajících podešví bot. Důstojnost podtrhuje v pravici, obráceně jako hůl,  držená kebečka. §)

 Muhu vstoupil do záře reflektoru. Natáhl krk, náruživě nasál vůni připraveného pohoštění. Chce na dlouhých nohách udělat krok, ale zavadí sněžnicí o drn. Zavrávorá a pád ustane poklekem na pravé koleno. Důstojnost je ta tam! 

Snad i nedaleký les propuká nekontrolovanému záchvatu smíchu.

§)Kebečka je typické, po domácky vyrobené, sportovní náčiní Huťských starousedlíku ve hře, kterou vynalezli a hrají pouze v Huti.