Letní povídka pro Víkend MF DNES .
Nezačal právě nejlépe.
Vzbudil se ve tři ráno a ne a ne ještě usnout. Slyšel, jak starší syn vstává na brigádu a šel se podívat na Bena.
Ani se nehnul.
Téměř 17 letý jezevčík spí. Spí druhý den. Nejí, nepije. Když si s ním Bohouš Křivan chtěl večer poklábosit, systémem čenich na čenich, jen slastně nasál pach pána a lehce se protáhl. Je ráno a nereaguje vůbec na nic.
Už několik dní, Bohouš, kolem sebe slyší: „Dej jej uspat. Jen se trápí. Jsi necita. Už se nikdy sám nepostaví. Nevidí, neslyší, vráží do stěn a nábytku. Takového věku se málo psů dožije.“
Mají pravdu. S protiargumenty pokulhává. „Přesto - kámoši se spát neposílají.“
Veterinární klinika doktora Millera je autem 30 minut. Ordinuje od devíti. Bohouš oddaluje odjezd, jak se dá. Občas se podívá na psa, pohladí jej a prohodí pár povzbudivých slov. Kdyby nedýchal, měl by za to, že už je v nebi.
Nedá se nic dělat, čas pokročil. Na zadní sedadlo pod psa dává absorpční plenu a zavírá dveře. První kilometry musí dávat zvlášť pozor. Ostré zatáčky, silnice v dezolátním stavu a silný provoz. Teprve na rovných úsecích se může lehce pohroužit do myšlenek.
Beníka si přivedla do domu přítelkyně Bohouše, známá redaktorka TV1, Marie Poláčková. Dlouho před prvním setkáním, Bohouše varovala, že nastane problém. Beník ke své paničce nepustil ani bývalého páníčka. Velice statečně ji poslední měsíce ubránil.
Jaké bylo překvapení, když si pes jen párkrát přičichl. O případné agresi vůči novému páníčkovi, nepadl ani jeden štěk. Naopak, výhled společného stravování (chlebík se šunkou aj.) neměl chybu. Netrvalo dlouho a stali se nerozluční kámoši.
Nejen to. Domácí hlídač, německý ovčák Čárli, po prvním očuchání, přinesl Benovi nečekaný dar. Otevřel šuplík od psacího stolu a vytáhl oblíbenou hračku – tenisák. Položil jej Benovi mezi tlapky.
Jenže čas je nepřítelem všeho živého. Ben postupně ztrácel sluch i zrak. Zadní tlapky ochably a místo vedle páníčků v pelíšku osiřelo. Nevyskočil. A bylo hůř. Síly jej opustily – přestal se pohybovat. Muselo se k veterináři, kde se ukázalo, že srdíčko i ledviny jsou nemocné, ale neselhávají. Pár injekcí, jednoho z nejlepších veterinářů v okolí, by jej mohlo dostat do původní kondice.
„Nejstarší klient si zaslouží náležitou péči,“ uznale říká veterinář. „Dáme mu dva dny. Pokud se stav nezlepší, bude lepší jej uspat.“ Přidává injekční stříkačku, aby se psovi dalo napít, když sám již nedokáže.
Léky zabraly pouze na jediný den. Navíc, na jednom boku se ukázala holá kůže. Nic pěkného.
Bohouš musí zpomalit.
Do očí se mu derou slzy. Naštěstí cestu dobře zná.
Úžasná psí hrdost a sebevědomí. Noblesa, s jakou Ben nosí hřívu na hrudi, se jen tak nevidí. Na tlapky, které budí respekt, nenechá sáhnout. Běda odvážlivci – pocítí pevnost stisku čelisti.
Je podvečer, vládne příjemná pohoda. Pouze Beník se nudí. Jak tak kráčí kolem gauče, zcela mimoděk, ostře blafne na pána. Jen tak. Pro radost, pro potěšení.
Bohouš ztuhnul. Neví kde je, kdo je, jak se jmenuje…
Ztráta paměti, Bohoušovi, připadá jako věčnost. Zpět jej přivede pohled na psa. Fantastický. Ben kráčí dál, s hrdě vztyčenou hlavou. Září spokojeností nad povedenou kulišárnou.
Bohouš teprve nyní, slyší sám sebe, jak řve na psa: „Bene, vstávej! Bojuj! Nevzdávej to…“ Zázrak, že s vozem neskončil v příkopu. Přes slzy vůbec nic nevidí. Raději zastavuje a zapíná varovná světla. Ke klinice doktora Millera zbývá zhruba 5 km.
Po nějakém čase vzala panička Bena s sebou do bývalého domova. Přál si jej vidět syn Martin. Ben ožil. Přivítání bylo náramné. Okamžitě se zorientoval a žádná překážka nebyla překážkou. Byl doma a do ničeho nenarážel. Zatím co si panička vyřizovala záležitosti, Beník našel své oblíbené místo a slastně usnul. Problém nastal při návratu. Ben se rozhodl zůstat. Prosby ani dobroty nepřiměly psa opustit místo, kde prožil téměř celý život. Skončil v náručí Martina, který jej něžně přenesl do auta.
„Ještě, že jsem u toho nebyl,“ pomyslí si Bohouš. Neměl by sílu psovi brát domov. Vypíná varovná světla a vyjíždí.
Nejede daleko.
„Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Prosím vaše doklady a technický průkaz.“ Policista převezme doklady a obchází vůz. Pohled spočine na zadním sedadle. „Proč nemáte zabezpečeného psa, pane řidiči?“
„Je na poslední cestě. Na veterině dostane uspávací injekci…“
Policista na chvíli zaváhá a vrací Bohoušovi doklady. „Omlouvám se, nevěděl jsem. Mám taky psa. Můžete pokračovat v cestě.“
Když se Bohouš rozjíždí, policisté Benovi vzdávají poctu.
K veterinární klinice zbývají čtyři kilometry.
Stalo se na podzim, když Ben nebyl k nalezení.
Pohled před vrata, zda se nezapomněl venku po procházce, negativní. Blesková kontrola domu – rovněž nula. Zahrada, kůlna – nikde. Náhle se odněkud ozval slabý štěkot – sklep. Přístup je ze dvora. Ve sklepě je jímka na odčerpávání spodní vody!!
Byl tam. Pes se zoufale držel okraje jímky a naříkal jak je voda studená. Záchrana byla blesková. Rychle s ním do domu a osušit. Ben se třese zimou a teplo nikde. Bohouše napadla spása – fén. Ben je sice bojovník, ale na přesilu nestačil. Za chvíli nebylo po mokrém kožichu ani stopy. Tenkrát se ukázalo, jakou měl ještě skvělou kondici. Čekalo se, že jej skolí choroba z nachlazení. Nikdo netušil, jak dlouho ve vodě byl. Hlídač Čárli, šéf smečky, nic neprozradil. Tím víc potěšilo, že koupel proběhla bez následků.
Pomalu vjíždí do dvora kliniky. Je letní den a slunce nemilosrdně pálí.
Naštěstí dnes nečeká mnoho pacientů. Bohouš bere psa do náručí a ten si protáhne hlavu až k jeho krku. Na dovršení všeho, Ben v čekárně, vytvoří nedýchatelný vzduch, třaskavé povahy. Pohledy čekajících jsou shovívavé. „Tak malý. Že se nestydí to na něj shazovat…“
Běžně se čeká i hodiny. Dnes tomu tak není a je zván do ordinace.
„Pane doktore, nechce vůbec jíst ani pít. Je ještě nějaká naděje?“ Bohouš pohledem prosí veterináře o pomoc. Ví, že stačí málo a bude konec. Stále věří, že Ben nad zubatou vyhraje.
„Zkusíme ještě kortikoid. Pokud do zítřka nezačne jíst, přijeďte. Nebudeme jej trápit,“ uzavírá veterinář prohlídku a dává Benovi do žil, minimálně další den života.
Bohouš zaplatí a nese Bena do auta.
„Tak, brácho, dnes jsme vyhráli. Cestou ti koupím nejlepší baštu a zítra, zítra nikam nejedeme. Já tě jen tak nedám. Za chvíli budeš mít v bříšku teploučko.“
Skvělé.
Den začal mizerně a konec vypadá na happy end.
Jenže je teprve 11 a den není ani v polovině.
Odpoledne Bohouše čeká další boj.
Jde o mnoho.
O maminku (91 let) s českým zdravotnictvím. Předevčírem ji ráno, po půlroce, dovezli domů. Večer již musel volat záchranku. Maminka měla bolesti a potřebovala lékaře. To je však jiný příběh.
Slunce připaluje víc a víc.
Je obyčejný letní den.
