Bylo, nebylo

za času, kdy vládl v Čechách nečas a lidu krutě se vedlo. Většina z nich musela, věřte nevěřte, pracovat.

V ten čas nečasu, kdy i biřicové počali tvořit hráz krutovládě, odešel z Hradu kníže, poslední to z rodu Václavů. Jako zázrakem povstal, téměř zapomenut, zeman z Vysočiny. Cesta byla těžká a náročná. Musel překonat mnoha protivenství. Lstí obcházet nastražené léčky a obratně se zbavovat úkladných nepřátel. A poznal lid, že záchrana se blíží a vyvolal lidové hlasování. Jelikož zeman z Vysočiny prokázal svou pravdomluvnosti a čestnosti naději lidu v šťastné zítřky, pozvedl zemana na nejvyšší stolec – na Hrad.

An následně slíbil lidu vše, nač si vzpomněl.

Jak slíbil tak se stalo.

Biřici rozehnali nenáviděnou krutovládu a zeman z Vysočiny se stal nejvyšší autoritou v Čechách.

Povolal k sobě nejvěrnější z věrných. Vložil do nich touhy a naděje lidu, aby moudře hospodařili a lidu poskytli chléb a teátr.

I bavil se lid nadmíru bohatě.

Nejkrásnějším kusem byla pohádka O chytrém rybáři Honzovi, kterému zlatá rybka věnovala dary nedary. Když lid zvěděl, že se stal strážcem pokladny, jásal. Těšil se na blahobyt a další dary zlaté rybky, napravíci i dluhy spáchané za nečasu.

Zda se tak stane či nestane, se dozvíme brzičko.

Budeme se královsky bavit.

Je přece léto, hojnost všeho a makat bude kdo?

No přece naši zachránci…