Setkání pod Blaníkem

Potkali jsme se náhodou,

(asi) uprostřed luk.

Já jen na ni pohlédl

tajil se mi dech.

Zašeptala:

„Podívej, jak kvetou zvonky, 
utrhneš mi jeden?“

Povzdechl jsem,

rád bych, 
mám však strach. 
Strach, 
že probudíme svět

nebudeme sami. 
Ponechme zvony v klidu. 
dejme šanci srdcím
buší v stejném rytmu.

Ona na to:

„Dlouho se zde toulám

nepotkávám duši.

Neztrať se mi, prosím.“

Zasmál jsem se,

snad jen někde v lese.

Před rokem se stalo.

„Musíš chodit po lukách

a trhat mi zvonky...“

Nerad ničím krásu kolem, 
zvonky patří broučkům. 
Chceš-li slyšet bití zvonu, 
polož hlavu na mou hruď.

Zmizela.

Na úpatí Blaníku.

Blaničtí rytíři,

vraťte mi ji zpět.

Volám ráno

i odpoledne v pět.

Rok se sešel s rokem

brouzdám stejnou louku.

Hledám stále

v duši stejnou touhu.

„Podívej, kvetou zvonky.

Utrhneš mi jeden?“