Bejky – 19. Dotóre

Bohouš vyběhl ze sadu a míří do lesa. Na palouku s jezírkem mu došly síly. Nemůže chytit dech a zachytí se stromu. Vysílením se sesouvá k zemi a opře se o strom zády.

„Co blbneš mladej."

V Bohoušovi hrkne. Za ním, opřený z druhé strany stromu, sedí stařík.

„Copak to nevidíte, honí mne. Nejdříve mne chtěly omámit láskou a pak sežrat."

„Nikoho nevidím."

„Musely běžet za mnou."

„Je tady někdo!" zvolá děda mohutným hlasem.

„Nikdo... nikdo... nikdo..." nese se ozvěnou.

„No, sám slyšíte," říká Bohouš a vystrašeně se rozhlíží.

„Myslíš ozvěnu? Na tu si zvykneš, nikdy nelže."

„Vážně?"

„Opravdu. Vyzkoušej si ji."

„Dobře," postaví se Bohouš a zahaleká „kde to jsééém?"

„Hádej... hádej... hádej... hádej..." odpovídá ozvěna.

Bohouš se podívá na staříka.

„Ty nejsi zdejší. Máš to těžší. Naposled si Inetka přivedla nějakého básníka. Neuhodl jedinou hádanku."

„Kdo to byl?"

„Nikdo. Nesnažil se. Myslel si, že dostane balík veršů od kuněk a půjde. U nás to je tak. Každý host musí udělat i něco pro nás. Znáš to. Dobrá firma, když se o ní neví v cizině, jako by nebyla. Tobě, jako odborníkovi, to nemusím snad vysvětlovat."

„Vy mne znáte?"

„Jak by ne. Předseda správní rady úspěšné automobilky a slavnej spisovatel."

„S tím spisovatelem bych se moc nechlubil. Jediná kniha a jsem úplně vycucanej. Nápady pryč."

„Skromnost je hezká věc, ale Inetka by tě sem jen tak nepřivedla. Sem se, až na výjimky, dostanou jen vyvolení."

„Třeba ten Francouz, Verne," napadá Bohouše.

„Toho mi nepřipomínej. Okopíroval od nás kde co. Sice svou práci odvedl, ale přehnal to. Psal víc, než měl ve smlouvě. Proto už další, jemu podobné, posíláme ke konkurenci k jiným civilizacím."

„Nic z toho, o čem psal Verne, nevidím?"

„Myslíš si, že chrápeme? Vyvíjíme se, vyvíjíme se," říká podrážděným hlasem stařík a ozvěna odpovídá „nové technologie... nové technologie... nové technologie... a máme dovolenou... dovolenou..."

„Co takhle z Itálie, Leonardo da Vinci?"

„Naučil nás létat," blaženě povzdechl stařík.

„Tak proč nemáte křídla?"

„Slyšel jsi ozvěnu - nové technologie."

„Samé ženské. Jste tady jediný chlap. Jak to?"

„Už jsi viděl samce mezi vílami?"

„Ne, jen samé baby."

„Tak ho tady vidíš."

„Opravdu? Proč potom s nimi netančíte a nespolupracujete?"

„Tebe baví hopsání na palouku?"

„Ne."

„Tak vidíš. Potřebují mne jinak. Občas se něco poláme a to je práce pro mne."

„Strojník nebo jako hlavní inženýr. Mám pravdu?"

„Hm," přisvědčuje stařík.

„To vůbec nechodíte mezi lidi."

„Kdo říká, že nechodím," odpovídá stařík a v jeho očích zahoří ohýnky.

„Ne?" zarazí se Bohouš.

„Jo! Jedni mi říkali Hefaistos, další Vulkános a dnes..."

„... ďábel, Lucifer, čert."

„Ty se mne nebojíš?"

„Zatím ne. Je vás víc?"

Bez odpovědi.

„To jsem si myslel. Vy jste sám! Až lidská fantazie si vytvořila Lucifera, kotle a čerty kolem."

„Dobrý. Právě jsi uhodl první hádanku."

„Moc rád bych viděl vaši strojovnu. Máte povoleny exkurze?"

„Výjimečně. Dříve mi prozraď, čím jsi vytočil Erosenku?  Jsi první, komu se to povedlo."

„Už jsem říkal. Chtěla mne sežrat. Polekal jsem se a udělal z ní babici."

„Stačí, to je mi jasné. Moment, mám na hlavě rohy?"

„Nemáte. Vy jste mne nepolekal."

„Ani teď?" ptá se ďábel. Jak bylo dosud světlo, tak se náhle zešeřilo. Z očí, dosud sympatického starce, vyšlehly jiskry.

„Pěkné, na Silvestra si vás pozvu. Přesto si myslím, že když jdete mezi lidi, máte tvrdší fígle."

„Opravdu?" odpovídá stařík, který se zklidnil.

„Určitě máte prsty v drogách, alkoholu."

„Víš co jim ale dávám? Rozkoš, krásné chvilky."

„Oni dají duši."

„Nemáš úplně pravdu. Dušičku ztratí sami. Ty bys bral něco zkaženého? Já ne. Třeba na to sám přijdeš, jak se věci mají. Jdeme ke mně, tady dolů po schodech."

„Točivé schodiště a hodně hluboké. Proč nemáte výtahy?"

„Na co. Je to kousek. Nebo můžeme tobogánem, to mám taky rád."

„Raději ne!!!"

„Ha há, přece jen se ještě něčeho bojí. Za to, žes mi neudělal rohy, tě nebudu dál zlobit. Ono to na hlavě strašně svrbí, než si zvyknu," uklidňuje Ďábel Bohouše a sám jde první po schodech dolů.

„Jsme u mne doma," ukazuje Ďábel hrdě kolem sebe.

„Okna a kam se podívám, dole samá voda," diví se Bohouš.

„Chtěl jsi vidět strojovnu. Cožpak v moři není dost energie?

„To vy jste kapitán Nemo z Verneovek."

„Naštval mne, že mne nechal umřít. To neměl. Vidíš, jsem pořád tady. Jsi mým hostem, Bohouši. Co si dáš. Řekni si o cokoli."

„Nechám to na vás. Jsem zvědav, jak se u vás vaří."

„Dobrá," mávne ďábel rukou nad stolem a ten se pokryje všemi možnými lahůdkami. „Jediné co není od nás, je vaše Plzeňské pivo. Napodobenina se mi nedaří."

„To si dám líbit. Kdo se může pochlubit, že měl čertovo menu. Jak se rozhlížím, vaše sídlo je na majáku. To i lidem svítíte?"

„Dovol. Já a lidem sloužit. Ze mne musí mít strach a ne užitek," říká ďábel a mávnutím ruky mizí v oknech výhled na moře. Za každým je jiná krajina, jiné město, jiná kultůra.

Bohouš vstane od stolu a chce z oken vyhlédnout. Naráží tvrdě na stěnu.

Místností se ozve ďábelský smích.

„Zase jsem tě dostal. Co říkáš naší technice teď?"

„Dokonalé. Trojrozměrné monitory," žasne Bohouš, když usedá opět ke stolu, „je asi marné se ptát na jaké technologii pracují."

„Správně. Něco ti možná prozradím, ale na většinu otázek si budeš muset odpovědět sám. Teď se tím netrap a vezmi si růžové plody. Jsou dobré na posílení mozkové činnosti."

„To vypadá jako vnitřek z granátového jablka. Nechutná špatně."

„Nejsi daleko od pravdy. Zkus ještě támhle to a ještě tohle."

„Vidíš, není nad české pivo," pochvaluje si Ďábel, když se posilnili a usedli do pohodlných křesel.

„Jestliže správně uvažuji, zde je velín. Máte přehled na vše, co potřebujete vidět. Nikde ale nevidím ovládací prvky."

„Žádné nepotřebuji. Nosím je pořád s sebou," odpovídá Ďábel a ukazuje na svou hlavu.

„Přenos myšlenek na dálku? My tomu říkáme telepatie."

„Víte, že existuje, ale nedokážete ji svými metodami změřit ani vysvětlit."

„Neznámý druh energie."

„Na základě mimosmyslových zákonů. Nebudu tě zatěžovat podrobnostmi. Jen prozradím, že pracují s mnohonásobně většími rychlostmi, než si dovedete představit," dokončuje načatou myšlenku Ďábel.

„Přímo ďábelské."

„Mohu tě o něco požádat?"

„Vy můžete přece všechno."

„To máš sice pravdu, ale teď nechci."

„Dobře, o co jde."

„Přestaň mne oslovovat Ďáble nebo čerte."

V Bohoušových očích se objevil výraz překvapení.

„Přátelé mne oslovují Dotóre."

„Můžu říkat Doktore?"

„Jo, to by šlo taky. Zní to stejně."

„Fajn, já jsem Bohouš," říká a pozvedá sklenici k přípitku. Opovědí je pozvednutí sklenice na druhé straně stolku.

„Cink... cink... cink... cink..." nese se ozvěnou.

‚Tykal jsem si s kdekým, ale s čertem? To se hned tak nepovede,' pomyslí si Bohouš.

‚Já tě slyším Bohouši."

Na tváři Dotóre září dobrosrdečný úsměv.

„Dobře," říká Bohouš, „připustím, že telepatie je něco, co neumíme zatím vysvětlit. Mé zkušenosti..."

„Už se zase někde flákáš!" ozve se místností pronikavý hlas.

Bohouš se polekaně rozhlédne. Nic. Jen hostitel s prstem na rtech nabádá k tichu.

„Mezuláne jeden, kde zase jsi. To se určitě někde s někým vykecáváš." pokračuje rozzlobený hlas.

„Je na tebe jako saň," špitne Bohouš.

Dotoré jen pokývá hlavou a přidá útrpný úsměv.

„Tak ozveš se mi konečně nebo..."

„Ano, miláčku, slyším," odpovídá konečně Dotóre a na jednom z monitoru se objevuje něco nečekaného.

„To je dost," pokračuje divný tvor na monitoru, „koho tam u sebe máš? Snad ne, některou z těch třeštidel. Jen si s nimi začínej a dopadneš jako posledně."

„Dovol, to bys mi po těch několika tisících letech mohla konečně přestat vyčítat. Trochu jsme si pod Vesuvem jenom zadováděli a k tomu udělali ohníček."

„Zadováděli. Že se Vesuv potom rozletěl a zasypal město zapomínáš. Vidím, že tam máš opravdu hosta. Můžu se na něj podívat z blízka?" ptá se ten tvor.

Nečeká na souhlas a do místnosti se vsunuje velká hlava, která se podobá hlavě kačeny s tím rozdílem, že v zobáku jsou vidět strašlivé zuby.

„Miláčku, prosím tě opatrně. Vidíš, že je dost velký a zkazil by se nám."

„Neruš," vyštěkla hlava a ze zobáku jí vyšlehl plamen.

S Doktóre to nehnulo. Jen si lehce promnul oslněné oči.

„Já si k němu jen trochu přivoním. Jůůů. Ono to nemá v hlavě piliny. A má to mozek a ne lecjaký, hmmm. Takový tady měl naposled můj kamarád Waldy."

U Bohouše by se krve nikdo nedořezal.

„Kamarád a co s tebou udělal, ti nevadí?" připomíná Dotóre.

„Proč? Před tím jsem byla všem pro s mích a s těmi tesáky jsem dnes vážená paní Saň."

„Ještě, že já se nemusím jmenovat Dotóre Sáně."

„Doufám, človíčku, že mne přijdeš navštívit. Uděláme si mejdánek jenom pro sebe."

„Velice rád, madam," koktá ze sebe Bohouš, „jen nevím, jak vás najdu."

„Neboj se. On ti můj manžílek cestu ukáže," mlaskla spokojeně Saň a velkým jazykem Bohouše celého olízla. Pak se ztratila.

„Co to bylo, Doktore?" ptá se vyděšený Bohouš.

„Slyšel jsi. A to, když jsem jí poznal, byla tak senzační Káča - k sežrání. Vidíš, jak dnes vypadá."

"Já myslel, že jsi Káču hodil do rybníka."

"Já taky. Stejně si mne našla."

„Ten zobák. To jsem snad nemohl udělat já."

„Ty ne. Nějaký Divný. Ne, Walt Disney se jmenoval, už si vzpomínám. Toho znát nebudeš. Tady si hrál s malou havětí, co jen piští a rozumu nemá. Než odešel, Kačeně udělal zubatý zobák se zapalovačem v krku. Prej to u nich zrovna frčí, říkal."

„Jsem z toho nějak celý zpocený a pak její jazyk, brrrr. Nějak divně páchnu. Nenašla by se sprcha, nebo kde bych si trochu umyl tvář."

„Jsi mým hostem, ale..."

„Jasně. Chápu, že si čert navenek nemůže nic začít s obyčejnou Káčou. Image je image. Budu mlčet jako hrob."

„Věděl jsem, že jsi kámoš," říká Dotóre a otevírá Bohoušovi dveře. Sám jde první.

Ocitli se na terase nad velkým jezerem. V jezeru se odráží noční obloha i s měsícem v úplňku.

„Stačí ti tolik vody nebo potřebuješ něco lepšího," ptá se Dotóre.

„Nádhera. Nevidím nikde schody dolů."

„Podívej se vlevo."

„Tobogán."

„Jiné cesty už není. Klidně se svlíkni a hupky dolů. Sám jsi viděl. Musím na skok ke Káče."

„Slyším dole hlasy."

„To budou mé dcery s kamarádkami. Už na tebe čekají. No, nedívej se na mne takhle. Už jsme si jednou vysvětlili, že jsem tady jediný mužský. Práce přibývá a potřebujeme další a další pracovní síly. Snad po tobě nechci příliš velkou oběť."

„To mám jako se všemi."

„Když je zvládneš, proč ne."

„Ale..."

„Žádné ale. Tvá hříšná duše tě zrazuje. Jestli ti jde o alimenty, tak ty se u nás nevedou. Huš, dolů! Zavolám Káču!"

„Ne, není třeba," odpovídá Bohouš a již připraven se vrhá do tobogánu.

Jak se blíží hladina, zaslechne radostný pokřik.

„Budeme se tělit, jupíí! Už jede holky!!!  Už je tady!!!!"

...

Zde Bohouše ponecháme vlastnímu osudu.

Sestkání s Inetkou i Dotóre bylo víc, ale to je zcela jný příběh.

Nás bude zajímat, zda Bohouš dokáže vyřešit záhadu z podzemí Bejků.

-------------------------------- <Pokračování příště>

Dvacátá část vyjde v úterý 26. ledna v přibližně stejném čase.