Bejky – 18. Inetka

V čase, kdy Ďáblovy varhany konají své dílo, Bohouš Křivan má zcela jiné starosti. Je na stopě záhadě, které by rád přišel na kloub. Vůbec jej při výjezdu z Bejků nepřekvapí stopař v pruhovaném triku.

„Zdravím tě, Doktore, nebo mám použít oslovení Pepku? Neušil jsem, že tě zde potkám."

„Vidím, že jsem tě podcenil, Bohouši."

„Můžeš se maskovat sebevíc, ale oči tě prozradí. Nedokážeš v nich utlumit oheň."

 „Musel bych je mít zavřeny, ale to by mezi lidmi vypadalo dost blbě."

Ponechme dvojici nějaký čas o samotě. O nic nepřijdeme. Posuňme čas o pár dní zpátky. Za seznámení Bohouše s tajemnou postavou v pruhovaném triku může zcela někdo jiný.

Vše začalo jeden krásný letní večer.

Čas, kdy se tisíce Svatojánských broučků předhání v oblíbené kratochvíli.

Blíží se půlnoc.

Nad hlavou Bohouše Křivana září milióny hvězd. Pod ním, asi 100 metrové hloubce, se v hladině Vltavy leskne na protějším břehu lucerna. Vedle Bohouše doutná zbytek ohniště. Za zády, v malé chatce, spí jeho dva synové Leoš a Jirka. U nohou leží stočený do klubíčka Czarli, štěně německého ovčáka, které na jaře dostal starší syn Leoš.

Bohoušovi před časem vyšla první kniha. V klidu přírody hledá nový námět. Čeká na nápad. V ruce si přehazuje mobilní telefon jako horký brambor. Zcela náhodně jej zapne. Když zazněl uvítací tón, Bohouš jej opět umlčel. Nebude si přece kazit dovolenou. Blaženě se natáhne na lavičce a podívá na třpytivou nádheru kolem sebe. Upoutá jej padající hvězda.

‚Něco přát. Teď hned. Ano. To je ono. Chvíle, na kterou celou dobu čekal.'

„Ahoj," ozve se za Bohoušovými zády.

Nic. ‚Mám nejspíš halucinace.' Czarli se ani nehnul. Občas slyší různé hlasy. Když psal knihu, dostával nejlepší nápady právě v tomto čase.

„Vítáš mne velice hezky."

Bohouš se otočí.

„Ahoj," říká již netrpělivě příchozí. „Víš, co mi dalo práce tě najít?"

„Ahoj. Kdo jsi? Kde ses tady vzala?"

„Inetka."

„Těším mne," zabručí Bohouš, „já jsem Ernest Hemingway."

„Vidím. Úspěšný autor co utíká před rozvášněnými fanynkami a zmizí si v době, kdy jde jeho kniha na dračku."

„Vždyť říkám, že jsem pohaslá hvězda. Máš ještě něco?"

„Nech toho. Ty potřebuješ mojí pomoc, ne já tvou."

„Počkej, my dva se známe?"

„Aby ne?"

„Odkud?"

„Najednou máš hosipa. Vzpomeň si, kdo ti pomohl vyřešit první i druhou zápletku v knize. Než jsi dostal nápad, napadl první sníh. Další? To jsi měl nějaké problémy v práci."

„Jak to víš?"

„Vím. Tenkrát jsem musela pomoct jedné móóóc slavné spisovatelce v Anglii, která píše o čarodějné škole. Nechtěla mne pustit. U toho druhého - ti nešel internet."

„Co jsi vlastně zač? O tom jsem s nikým nemluvil."

„Ale mluvil, přece se mnou."

„Víš co, přestaň si dělat srandičky. Dnes jsem si nedal ani pivo a tak halucinace mít nemůžu. Múza nejsi, to bys měla křídla a poletovala kolem jako andílek."

„Andílek? Moc o nás nevíš. Doba je jiná."

„Jiná doba? To známe. Pošleš fakturu. Když ji nezaplatím, nebeská pošta mi doručí obsílku k soudu."

„Přestaň," říká Inetka trpělivě, „ přišla bych dříve. Jenže mobil máš vypnutý. Na internet nevlezeš. To je těžký.  Máš tady elektriku?"

„Myslíš v boudě?" ukazuje Bohouš rukou za sebe.

„No, v chatě."

„Nemám. Jedině baterii v autě."

„Vidíš. Jak se mám sem dostat, když mi nepřipravíš cestovní podmínky. Bez nich se k tobě nedostanu, i kdybys povykoval sebevíc."

Bohouš neodpovídá. Jen zírá na krásnou ženskou - odhaduje věk kolem třiceti, možná i míň. Někoho mu připomíná, ale koho??

„Nedívej se na mne jako bych byla přelud. Nebýt toho, že jsi cvaknul mobilem, tak tady čučíš na hvězdy sám."

„Stejně kecáš. Nejlepší nápady jsem dostal ve vaně a byla to Múza, co mne políbila."

„Prosím Tě, kde žiješ," ozývá se zvonivý smích. „Moje praprababička a prapratetičky jsou už dávno v důchodu. Občas si někam sice vyrazí. Někomu píchnou, ale jen pro zábavu. Navíc mají své oblíbence. Ty mezi ně nepatříš. Jsem z nové generace a nebýt internetu, mobilních telefonů, dodnes nenapíšeš jedinou kloudnou větu. I tak nestíháme. Víl s mou kvalifikací je málo."

„Víla?" rozevře nedůvěřivě oči Bohouš.

„... internetová, prosím. Můžu si sednout?"

„Promiň. Samozřejmě. Jsi docela hezká. Někoho mi připomínáš."

„Jsem taková, jakou mě chce kdo mít. Můžu vypadat všelijak. Máš dobrý vkus, chválím. Co vidíš pořád v ohništi."

„Dohasínající uhlíky přitahují oči, jako poletující světlušky okolo."

„Nebylo by lepší přiložit. Kdo ví, kdy půjdeme spát."

„S tebou bych šel spát hned."

„Tak to ne! Přiletěla jsem pracovně. Pokud mám být užitečná, jedině tady a ne v posteli. Erotiku mi zakázali," říká Inetka a naznačuje prstem nahoru, „to jsi už poznal sám."

„Asi budeš mít pravdu. Doufám, že jsi nešmírovala?"

„Prosím tě, takových jsem viděla, a že jich na internetu je a jsou lepší."

„Kdo?"

„Nemyslím úchyláky ale ty, kteří umějí milovat po internetu," říká téměř zasněně Inetka.

„Padají hvězdy. Před chvíli jsem jednu viděl," ukazuje Bohouš vysoko nad řeku a vhazuje do ohniště nové dříví.

„Jů, tys mne viděl? Jaká jsem byla?"

„Tebe jsem neviděl. Padala hvězda, a když si něco přeješ, tak ti přání vyplní."

„Co plácáš? To jsem letěla já. Už jsem ti jednou říkala, že mne naviguje i signál zapnutého mobilu. Celý týden jsi jej nezapnul. Jedině kluci, ale ty jsi zrovinka šmajdal někde po lese na houbách."

„Je sucho, nic neroste."

„To je možné, ale telefon jsi zapnul až teď. Poslyš, Bohouši, jestli mne nepotřebuješ, v Anglii mám práce dost, tak já poletím."

„Ne. Počkej, prosím tě. Potřebuji si v hlavě srovnat pár věcí a bude to dobrý."

„Tak srovnávej a rychle. Kšeftů mám víc než dost. Jedině..."

„Co?"

„Že bys chtěl letět se mnou."

„To by šlo?"

„Šlo. Jen musíme vyřídit malou formalitu. Nakazili jste nás tím úřednickým virem, nebo šimlem, jak mu říkáte."

„Úřednického šimla myslíš?"

„Jo, přesně toho. Neumíš si představit, kolik toho sežere. Nevím, kam to povede."

„Co kluci? Zavřu štěně do boudy."

„Nemusíš. Je ještě malé a spí. Než se s kluky probudí, jsi zpátky. Potřebuji, abys zapnul na telefonu internet. Dík. To stačí, půjč mi ho. Nedívej se, adresu vidět nesmíš. Jak bych bábinkám později vysvětlila, kdyby ses u nás ukázal a šmíroval kolem kuňkobátorů."

„To se vám tam jen tak volně válejí šunky."

„Teď jsi mne zklamal. Mluvím o inspiraci a ty o flákotě.

„Dobře. Zeptám se jinak - nápady vám chrní v postelích a čekají, až je vzbudíte?

„Neválejí, nespí. Jsou pěkně ve škatulkách. Už si to pletu. Vidíš, tvoje vina, jak provokuješ. V regálech jsou jen ty z doby kamenné. Tenkrát jiný matroš nebyl.  Další už visí v kuňkách kuňkobátorů."

„Snad buňkách. Nemáte počítače?"

„Když říkám kuňky, tak kuňky. Jak tak visí, povídají si - kuňkají. Počítače? Pch, ne za sto, ale ani za tisíc let nás nedoženete. Podle vašeho počítání roků máme nápadů, vydrž, musím to spočítat - do roku 4561. A stále další přibývají."

„No nazdar. Budu si moct vybrat co chci?"

„Víš co, řekla bych ti neslušně, co si vybereš. Ještě musíme najít šimlíka. Kde je nejbližší úřad nebo dům úředníka?"

„Hned vedle na statku bydlí starostka."

„Skvělé, jdeme. Určitě bude v ohradě."

„Tady se pasou jedině ovce, koně nikdy neměli."

„Dej na mně. Vidíš, je tady."

„Vypadá plesnivě, stará se o něj někdo?"

„To jen tak vypadá. Počkej, až ho nakrmím," říká Inetka a odněkud vytahuje stoh papírů.

„Co mu dáváš, vždyť se zadusí."

„Neboj, obyčejné formuláře. Čmajzla jsem je na vašem ministerstvu školství. Nikomu chybět nebudou. Vidíš, jak mu chutnají. Malej, hodnej, dej si."

„Chceš mi říct, že pojedeme na něm?"

„No co? Jediný způsob jak tě k nám mohu propašovat. Podrž mi zbytek balíku," říká Inetka a hbitě vyskakuje na oře. „Tak pojď."

„V životě jsem na koni nejel. Jedině na houpacím."

„Podej mi ruku - že to nejde."

„No tohle," diví se Bohouš. Ani netuší, jak se na koně dostal. „Jedeme správně? Nevidím na cestu."

„Neboj. Ví, kam má jít. Ruku bych prosila níž! Nemusíš mne tak mačkat."

„Nechci spadnout," říká Bohouš a naklání se ke kudrnaté hlavě Inetky.

„Nech toho, zatočí se ti hlava," varuje Inetka.

Pozdě.

Bohouš nevnímá.

Procitá ve chvíli, kdy šiml zastavil a zařehtal.

„Kde jsme?"

„Pst, ať nevzbudíme některou ze sestřiček," nabádá šeptem Inetka.

„To jich máš tolik?"

„Ne, jenom šest a dalších stoosmadvacet sestřenic."

„Žádnou nevidím."

„To je dobře. Jenom by mi záviděly. Se šimlem umím jezdit jediná."

„Jé, holky, Inetka si zase někoho přivedla," ozývá se sadem, „hezky voní... hezky voní... hezky voní..." zní ozvěnou.

„Teď ukaž, co umíš, Bohouši. Při tvé fantazii nevím nevím."

„Co bude?" nechápe Bohouš.

„Uvidíš, už je tady první."

„Je opravdu živej a z masa a kostí, sestřičko?"

„Zkus sama."

„Čím voníš? Jů, ohněm."

„Nesahat," odskakuje vystrašený Bohouš.

„Ty prevíte, co jsi ze mne udělal. Ze ségry kočku a mne jsi zmršil. Vypadám jako baba Jaga z Perníkové chajdy."

„No, kdybyste na mne nešahala a nechtěla mne ochutnat, tak jsem si vás tak hrůzostrašně nepředstavoval."

„Já a sežrat," rozchechtá se zošklivělá víla.

„Tys tomu dal," říká Inetka, „to je sestřička Erosenka. Chtěla ti ukázat něco ze své mistrovské kuchyně milování. Nezbude ti nic jiného než jít s ní takovou, jaká je teď."

„Cože? Nikdy!" zaprotestuje Bohouš a vyrazí, jako by mu šlo o život. Vůbec nevnímá, kam běží. Představa chvilky lásky s babiznou jej tak vyděsila, že ztratil všechnu rozvahu. Neslyší za sebou smích obou víl. Náramně se baví.

-------------------------------- <Pokračování příště>

Devatenáctá část vyjde v úterý 19. ledna v přibližně stejném čase.