Huťáci -2.Huťáci 2/3

Pavel se Zdeňkem a Jirkou vědí, že Leoš je v právu. Nemají odvahu se otevřeně postavit proti silnějšímu. Takticky vyčkávají stranou, jak se spor vyvine.

Oba již zatínají pěsti a je jen otázka času...

 „Ááá, Huťáci. Copak tady řešíme!?"

„Brý-d-den," koktají překvapeni kluci. Zjevení třídního učitele šesťáků, Rudolfa Kopala, nečekali.

„Až u školy je slyšet zpěv skřivana Křivana."

„Jen si vyjasňuji, kdo může za Červeného kuli z matiky, pane učiteli," vysvětluje Pavel, jediný schopen řeči.

„A kdo za ní může, Červený?" otočí se, na zkoprnělého Pepina, učitel. Na odpověď nečeká.

„Pane učiteli," křičí Pavel, „kdy se jde do Boskovských jeskyní?"   

„Brzy. Včas termín upřesním..."

Kluci jej mlčky sledují.

„Fuj!" uleví si Pepino. Chuť na bitku jej přešla. Smířlivě bere za ramena Leoše a potichu mu brumlá do ucha: „Měli jsme kliku, brácho, co. Asi by nás zítra nic příjemného nečekalo..."

„Pusť. Před chvíli se málem pereš. Zakopne o tebe Kopal a je z tebe krotký bernardýn. Než tohle, raději se budu prát. Tak pojď, srabe. Bouchni si..." Leoš se vymanil z medvědího objetí a staví se do střehu.

„Dej pokoj, komáre. Přestaň bzučet nebo se Kopal vrátí," šklebí se Pepino a naznačuje chycení hmyzu. Žádná omluva. Přechází spor, jako by se nechumelilo.

Leoš žádnou nečeká. Zná Pepíka dobře. Nedokáže tak rychle vychladnout a chystá se ještě chvíli provokovat.

„Tak co bude s tou klubovnou," ozve se netrpělivě Pavel.

„Co by bylo. Zeptáme se fotra, jak to myslel," odsekne Jirka.

„V tý místnosti je pořádný binec," naléhá nečekaně Zdeněk.

„Jak to víš? Tys tam byl," ptá se Leoš, který pomalinku vypouští páru vzteku.     

„Pavel mi to říkal, zatím co vy dva se tady cicmáte."

„Ségra nám to uklízet nebude! Musíme máknout sami," říká Pavel.

„Hele, Pavlušo, co máš za kšefty s Kopalem?" odvádí téma Pepino.

„Rozhodně ne takový, jako ty s Jeníkem!" 

S Pepinem nehne.

„Výlet vlastivědného kroužku. Kdo chce, může jít s námi. Pěšky, pánové! Po vlastních."

„To není špatný nápad," říká Zdeněk. „Výlet neuteče. Co s klubovnou? Kdy se do ní pustíme?"

„Nej-sou li-di..." zvesela zanotuje, již definitivně neškodný Pepino a nabízí: „Nechce někdo hašlerku?" Rozhlédne se kolem, zda není poblíž žádný dospělák a vytahuje z kapsy krabičku cigaret. Po dalším rozhlédnutí si mlčky jednu zapálí.

„Jdi s tím pryč! My jsme sportovci." odhání kouř Zdeněk.

„Sportovci přece nekouří. Sportují. To nevíš?" pitvoří se Jirka.

„Neubude. Stejně mám poslední," zachechtá se vlastnímu vtípku Pepino a usedá na mez.

„Dnes máme středu. Kdo může přijít dnes a kdo zítra?"

„Myslíš jako makat?" nenechává legrácek Pepino a labužnicky se zahalí do oblaku kouře.

„Srandičky a blbý kecy, to by ti šlo."

„Dnes mám v Jablonci atletiku," omlouvá se Zdeněk. „Můžu zítra a v pátek. V neděli je fočus, ale v sobotu taky nic není."

„Brácha má o víkendu v Praze seminář. Já, kromě neděle, mohu kdykoliv" říká Leoš.

„Na čem budete bádat, vy géniové," obrací se posměšně Pepino na nejmladšího v partě, Jirku.

„Nevím, co ti říká starý Egypt a hieroglyfy..."

Pepino nakreslí rukou ve vzduchu něco neurčitého a dělá, že je klikyháky plně zaměstnán.

„Na to, aby jsi pochopil význam písma Egypťanů, nestačí našprtat slovíčka, jak to občas děláš v anglině a němině."

„Dost," přerušuje začátek odborného výkladu Pavel. „Džordž je jasný. Pepino, pokud chce, začne s námi hned zítra. Kdo může přijde v sobotu, ještě se domluvíme. V neděli začínáme trénovat. Táta by řádil, kdyby někdo chyběl," končí dohady Pavel.

Kluci, kteří mezitím posedali na mez k Pepinovi, pomalu vstávají.

Cestou se Zdeněk přidal k Jirkovi. „A to jako ty hieroglyfy čtete, Džordži?"

„Spíš se je učíme číst," s důrazem na slovo učíme, vysvětluje Jirka. „Porovnáváme mezi sebou dva stejné texty. Jeden v řečtině a druhý psaný hieroglyfy.  Možná jsi už slyšel něco o Rosettské desce. Je to děsně zajímavé..."

      Jirka Křivan je považován za geniální dítě. Ve třech a půl letech se naučil číst. V pěti zvládl první cizí jazyk - angličtinu a tak postupoval rychle dál. Původně měl jít na speciální internátní školu do Anglie. Nízký věk a dlouhé odloučení od rodiny rozhodly jinak. Naštěstí Evropský parlament zahájil ‚Projekt Einstein‘ pro práci s talenty. Jednou za 14 dní se koná střídavě v Praze a v Londýně seminář pod vedením světových kapacit. Zaměření je různé. Od matematiky po jazyky. Mezi staršími studenty Jirka vyniká a patří k nejschopnějším. Horší situace nastala ve škole. Jirka se tam nudil a vyrušoval. Sláva mu stoupla do hlavy. Povyšoval se nad spolužáky a ti mu vše vraceli i s úroky. Ani pokus, postoupit o třídu výš, nevyšel úplně. Teprve rozšíření ‚Projektu Einstein‘ přes internet, nastolilo klid zbraní. Spolužáci začali brát Jirku jako raritu a Jirka pochopil, že i méně nadaný spolužák, může být dobrým kamarádem. Zejména zabodoval, pokud byl ve třídě při písemkách. Neskrblil napsat požadovanou radu na monitor přenosného počítače, se kterým denně pracoval a komunikoval s instruktorem. Ne jinak se vytvářel sourozenecký vztah. Leoš zpočátku na úspěchy bratra žárlil a těžce nesl skutečnost, že se o dva roky mladšímu bratrovi nemůže rovnat. Až choroba matky otupila ostří sporů a bráchové se dali dohromady.

„ ... a právě z těchto textů v roce 1822, rozšifroval Francouz Champollion písmo egyptských faraónů," uzavírá krátkou přednášku Jirka.

To již jsou kluci v Huti. Pod návsi se rozešli. Zdeněk zaplul do prvního domku za potokem a Pavel do druhého. Pepino jde nejdál. Přes náves a vlevo do kopce - poslední stavení před hájenkou.

Kluci Křivanovi zahýbají doprava k obecňáku.     

Obecňák, jak se říká dominantě huťské návsi, je dvoupatrová budova čtvercového základu s typickou hodinovou věžičkou na střeše. Hodiny bijí a bijí! Pravidelně a nahlas. Celé hodiny i jednotlivé čtvrti. Dlouho si kluci po přistěhování zvykali. Bydlí v prvním patře, pár metrů pod věží. Dříve zde sídlil obecní úřad. Při sloučení okolních obcí, se úřad přestěhoval do Pěnčína, ale budově nikdo jinak neřekne. V přízemí je prodejna potravin a pošta. Přes silnici, naproti obecňáku, stojí jedna z nejstarších památek Huti - kaple sv. Vojtěcha z roku 1748. Ještě starším pamětníkem je v lese, vysoko nad vsí, pomníček na bývalou sklářskou huť ze 17. století. Památka na jednu z nejstarších hutí, založené roku 1558 na úpatí hory Černá Studnice. Podle ní získala vesnice své jméno.

Je po 15. hodině a na autobusové zastávce u kina čeká Zdeněk Hrouda na spoj do Jablonce. Pravidelně jezdí na atletické tréninky. Tak jako dalším sportovním benjamínkům i Zdeňkovi učarovaly disciplíny desetiboje. Není se co divit. Nejnáročnější disciplíně již řadu let kralují čeští desetibojaři. Před rokem byl vybrán ze stovky talentů kraje do skupiny proslulého trenéra Míly Mokrejše. Zdeněk je všestranným sportovcem. V zimě běhá na lyžích, v létě hraje fotbal za Pěnčín a s tátou leze po horách. Dnes si  Zdeněk na fotbal nevzpomene. Vidí se už v atletické hale. Dvě hodiny tvrdého tréninku budou oslazené uvolněním v sauně nebo malém bazénu. Ještě stačí rukou pozdravit pana Křivana, vracejícího se domů autem a rychle nastupuje do autobusu. Ze Zásady jezdí na atletiku kamarádky Jarka s Jitkou a Zdeněk se stává centrem jejich živého zájmů. Kdo ví, zda právě jedna z nich není dalším důvodem, proč Zdeňka atletika přitahuje. Ještě, že jej ve společnosti dvou hezkých děvčat nevidí kluci; to by bylo narážek. Naštěstí pro Zdeňka jsou doma.

...................

Zbývajíci část (3/3) 2.kapitoly vyjde v pátek.